Důkazní břemeno správce daně

V této kauze napadal daňový subjekt platební výměr, který mu byl doručen správcem daně na základě výsledku daňové kontroly. Daňový subjekt žalobou správci vytýkal hodnocení důkazů v průběhu daňové kontroly, zejména pak skutečnost, že výpovědi jím navržených svědků byly shledány nevěrohodnými, zatímco zásadní důkaz byl opatřen formou telefonického rozhovoru se zaměstnankyní daňového subjektu, která dále v řízení odmítala vypovídat.

Podle názoru Nejvyššího správního soudu nelze zásadu volného hodnocení důkazů vykládat tak, že by závěry správce daně po skutkové stránce věci mohly být výsledkem libovůle. Správce daně není vázán žádnými pravidly, jež by stanovily, jaká je důkazní síla jednotlivých důkazních prostředků, jeho závěry však musí vycházet z racionálního myšlenkového procesu odpovídajícího požadavkům formální logiky, v jehož rámci bude důkladně posouzen každý z provedených důkazů jednotlivě a zároveň budou veškeré tyto důkazy posouzeny v jejich vzájemné souvislosti. Tato úvaha musí být v konečném rozhodnutí vyjádřena způsobem, který lze ve správním soudnictví přezkoumat.

V tomto konkrétním případě soud mj. nevytýká správci daně, že do svých úvah zahrnul i skutečnost, že daňovým subjektem deklarovaný dodavatel je nekontaktní a nereaguje na výzvy správce daně. To však samo osobě nevylučuje možnost prokázat, že k vynaložení deklarovaných nákladů skutečně došlo.

Není-li důkaz správce daně proveden procesně korektním způsobem, nemůže být použit na podporu jeho tvrzení ani v případě, že jde o velmi závažnou skutečnost, která zásadním způsobem znevěrohodňuje tvrzení daňového subjektu.

(Z rozsudku Nejvyššího správního soudu sp. zn. 5 Afs 5/2008 ze dne 28.7.2008)

<< Zpět