(Ne)Povinnost soudu zaslat repliku k vyjádření protistraně

Na stěžovatelovu námitku, že mu tato dobrovolná žalobcova replika již nebyla zaslána k dalšímu vyjádření, nutno odpovědět, že taková povinnost soudu ze s. ř. s. nevyplývá.

Na stěžovatelovu námitku, že žalobce zaslal svou repliku příliš pozdě, a proto k ní neměl krajský soud přihlédnout, je třeba uvést na pravou míru, že pozdní zaslání repliky nic neubírá na její validitě. Plynutí času omezuje žalobce v zaslání jeho dobrovolné repliky (na rozdíl od repliky, jež mu podle § 74 odst. 1 s. ř. s. byla uložena krajským soudem a její zaslání omezeno případnou lhůtou) pouze ve dvou směrech. Prvním limitem je skutečnost, že otálením se zasláním repliky se žalobce vystavuje riziku, že krajský soud mezitím meritorně rozhodne. To se v daném případě nestalo. Druhým je limit obsažený v samotné lhůtě pro podání žaloby, neboť pokud by se žalobci (jakkoli je to nepravděpodobné), zdařilo zaslat repliku ještě ve lhůtě pro podání žaloby, mohl by v ní rozšířit i žalobní body v souladu s § 71 odst. 2 s. ř. s., takové rozšíření by z povahy věci muselo být žalovanému skutečně zasláno k novému vyjádření. K takové situaci však v nyní posuzovaném případě nedošlo, neboť žalobce ve svém vyjádření ze dne 22. 1. 2010 pouze shrnul svou předchozí argumentaci a doplnil ji toliko o poukaz na aktuální judikaturu Nejvyššího správního soudu vydanou po podání žaloby, konkrétně na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 1. 2009, sp. zn. 7 Afs 72/2008. To mu jistě nelze vytýkat. Krajskému soudu pak nelze vytýkat, že takové vyjádření, které žádné nové žalobní body neobsahovalo a už ani obsahovat nemohlo, nezaslal stěžovateli k vyjádření. Taková povinnost krajskému soudu ze s. ř. s. nevyplývá, ostatně jejím důsledkem by byl potenciálně nekonečný vyjadřovací „ping-pong“ mezi oběma stranami sporu. Tato stěžovatelova námitka je tedy nedůvodná. 

(z rozhodnutí Nejvyššího správního soudu 2 Afs 62/2010 – 184)